(...pokud se v letadle nebojíte, neznamená to, že pořídíte dobrý záběr)
Byla to moje první zkušenost s létáním. Potřeboval jsem pořídit snímek kostela a jediná šance na zajímavý pohled byla ze vzduchu. Když jsem v aeroklubu vysvětlil svůj záměr, za hodinu bylo letadlo připravené. Na místě spolucestujícího vyndali dveře a startovali jsme. Ve správné výšce mi pilot povolil pás a já se podle jeho instrukcí opřel nohou o křídlo a pořádně se vyklonil z letadla. Ihned jsem dostal ránu od vzduchu. Oči mi nezadržitelně slzely a vůbec nic jsem neviděl. Pořídil jsem pár záběrů naslepo a pak ještě několik ze závětří kabiny. Večer ve fotokomoře vyšly všechny záběry perfektně, tedy kromě požadovaného kostela.
Za pár dní jsem si znovu zamluvil letenku. Sotva jsme s jiným typem letadla opustili plochu letiště, ukázal nový pilot prstem na louku pod námi a zakřičel: ,,Támhle moje dcera pase naší kozu a berana,” a spustil se s letadlem prudce dolů se šťastným výkřikem: ,,Pozdravíme je!” V opravdu velmi malé výšce začal kroužit kolem a pak nečekaně prudce zvedl letadlo opět nahoru. Dorovnal, otočil se ke mně, šibalským pohledem zkontroloval moje foťáky a uznale zakřičel: ,,Fajn, nepoblil ses, tak to můžeme letět fotit!”