Sedlák Jan Rajter

Pan Rajter se narodil v roce 1934 na Slovensku v Hertníku u Bardějova do chudých poměrů. Ze sedmi sourozenců byl nejmladší. Ve třech letech mu umřela maminka a protože tatínek uhlíř nebyl schopen rodinu v těžké době uživit, vzala si jej nejstarší sestra Žofie k sobě do sedlácké rodiny v Bernarticích na Moravě, kde sloužila. Tady si Jan osvojil rolnické dovednosti a začal vnímat půdu jako základní jistotu svého života. Od šesti let pásl husy, více než do školy chodil na pole, staral se o kozy a později i koně, jak vzpomíná, doba byla tak těžká, že si v chladných dnech při pastvě kraviček ohříval bosé nohy v čerstvých kravincích. Svůj vlastní grunt si pořídil v osmnácti letech v Jindřichově na Bruntálsku. Vydal se sem na svatbu bratra Eduarda a už zde zůstal. Bratr byl kovář a pomohl mu postavit vůz, druhý bratr Štefan se v Bernarticích vyučil sedlářem a ušil mu postroje. S koňským spřežením vláčel dřevo z lesů, pracoval na poli a s pomocí sourozenců svoje hospodářství zaopatřil. Manželku si do statku přivedl z Hanušovic nad Topľ ou, pracovitou slovenku Helenu si vybral na doporučení ženy svého nejstaršího bratra Josefa, který sloužil u sedláků ve stejné dědině. Jako mladému zemědělci mu místní funkcionáři slíbili, že nebude muset na vojnu. Když ale odmítl vstoupit do zemědělského družstva, komunističtí naháněči ho na vojenskou službu poslali. V roce 1955 se odloučeným manželům narodil syn Jan. Po návratu z vojny Rajter opět odmítl vstoupit do družstva, straničtí úředníci mu sebrali nejúrodnější půdu a přidělili vzdálené pozemky poseté kameny, na nichž neměl šanci uživit rodinu. Komunismus byl na věčné časy a nikdy jinak, a tak odvedl ženu i s dítětem k sousedům a jel shánět práci na Slovensko. Marně, s poznámkou soukromý zemědělec v občanském průkazu ho nikde nechtěli zaměstnat. Na doporučení kamaráda cinklou občanku stratil a brzy na to získal práci posunovače na Mostecku. Když se po dvou měsících vracel do Jindřichova, ani si doma nestihl obout pantofle a zatkla jej jako vzpurného zemědělce policie. Čtrnáct dní jej drželi ve vyšetřovací vazbě, byl nařčen z příživnictví a nakonec vyfasoval podmíněný trest za rozvracení socialistické vesnice. Přišel o koně i hospodářství a se ženou i tříletým Honzíkem se odstěhoval na sever Čech. Živil se posunováním nákladních vagónů mezi Mostem, doly a chemičkou. I jeho žena pracovala na dráze. Když měly oba ranní směnu, syn Honza musel téměř hodinu stát ráno sám před školkou a čekat na její otevření. V akci Z postavil pod Hněvínem finský domek - okál, ten ale brzy vyměnil za polorozbořené stavení se zemědělskou půdou, které objevil nedaleko trati za chemičkou. Komunisté mu na několika hektarech poddolované země dovolili farmařit na vlastní nebezpečí. Přez den se o farmu starala manželka, které jako ženě v domácnosti povolili odejít ze zaměstnání, po práci zastal těžší robotu on. Farma za chemičkou pomalu rostla, občas mu sice úrodu sklidili státní statky, on si však vymohl její navrácení. V každé situaci dokázal prosperovat. Jediný syn Jan se vyučil opravářem strojů a ještě před vojnou postavil tatínkovy mechanickou ruku na valník. Spolu si zkonstruovali vyorávačku brambor, zprovoznili vyřazený nedostatkový kombajn nebo postavili stodolu, jako první na okrese si pořídili luxusní auto Volha. Několika hektarový statek přestál i bourání blízkého města Mostu kvůli uhlí a v roce 1977 i zbourání samotné obce Kopisty, na jejímž místě bylo vystavěno řídící středisko s technickým zázemím pro „mostecký“ povrchový důl Ležáky. V roce 1993 Sedlák Rajter se svým synem za uspořené peníze a za odškodnění z restitucí zakoupili krachující statek v Moravěvsi a přestěhovali sem většinu hospodářství z Kopist. Syn Jan si na novém místě opravil dům, otec Rajter na novou farmu denně dojížděl. Se ženou na stěhování nespěchali a prozatím zůstávali v Kopistech. Helena Rajterová se už starala jen o malé stádo koz, obhospodařovala zahrádku a ve volných chvílích zašla s čerstvě upečeným zákuskem na kafíčko za kamarádkami přez silnici do čističky odpadních vod.

Když Rajteři i s vnuky obhospodařovali na mostecku už přes pětset hektarů půdy, nechal pan Rajter přepsat hospodaření na syna. Pak přišlo jejich nejtěžší období. Zocelení těžkou prací na farmě se spolu s právníky EPS museli urputně bránit proti investici nadnárodní firmy Nemak a protiprávnímu jednání úřadů, dlouho jen marně přihlíželi znehodnocování svých pozemků nevhodnou průmyslovou zástavbou na zemědělské půdě v jejich okolí. Přišli o iluze i sny. Syn Jan řešil právní záležitosti a chod firmy, starší Rajter pomáhal na statku a vysvětloval jejich pozici na veřejnosti. Když začali po pěti letech právních sporů konečně vyhrávat, neměli už odvahu požadovat zrušení nevhodné fabriky, nechtěli aby jim lidé vyčítali, že kvůli nim přišli o práci. Ustoupili a vymohli na státu alespoň finanční odškodnění, jež jim umožnilo zásadní rozvoj farmy. Nakonec se rozhodli, že zůstanou, v blízkosti nebylo kam rozsáhlou živnost přestěhovat a úpně pryč z kraje nechtěli, protože by museli přervat vztahy s místními i podnikatelské vazby na zdejší firmy. Vysoké odškodnění vzneslo první zásadní rozkol mezi otce a syna. Všichni v rodině chtěli pokračovat v zemědělství, ale nemohli se dohodnout jak a kdo bude mnohem silnější firmu řídit. Nakonec starý pan Rajter svému synu ustopil a nechal jej farmařit podle svého. Byli časy, kdy jsem chtěl od rodiny odejít někam úplně jinam, říká, teď už je ale vše v pořádku a se synem si zase rozumíme. Nezastanu už takovou dřinu a hrozně rád se koukám jak to vnukům jde. Se ženou teď doděláváme skleník, práce je pořád dost... Při fotografování mi nejstarší sedlák Jan Rajter velmi pomohl svou otevřeností a upřímností. Byl jediný z rodiny, kterému nedělalo potíže nechat se fotografovat. Ostatním to bytostně vadilo a museli svou nevoli vůči fotoaparátu stále překonávat. Pojďte si dát něco k jídlu a nechte foťák zatím v tašce, vítali mně. Přesto jim nechyběla vřelost a humor - někdy černý, jež uplatňovali při plánování focení i během práce samotné. Většinou jsem měl úplně milné informace o tom v jaké části statku budou pracovat. Když jsem se však zmínil, že je v kravíně tma, šel nejmladší Honza Rajter tajně vyměnit žárovky. Traktor mně naučil řídit tak, že z něj po velmi stručné instruktáži vyskočil, bodejť by ne, když ho sám řídil už od šesti. Když jsem fotil z valníku žně, přesypal mně kombajnem pořádnou dávkou zrní, občas mu upadl z bobíka kus hlíny do fotobrašny atp. Vnukovi Martinovi jsem při fotografování málokdy viděl do očí, ale ze slamníku šel skákat jako první. Vnučku Martinu jsem fotil většinou jen utíkající od foťáku a když jsem jí předpověděl, že se za pár let stane žádanou fotomodelkou, častovala mně poznámkou o bláznovi či něco podobného, prostě jedenáctiletá puberťačka... Vždycky dokázali s humorem sobě vlastním přebrat iniciativu a využít příležitost. K Rajterům například přijely dealeři vysavačů Lux. Při předvádění drahého zařízení obrousili Rajterům tímto multifunkčním přístrojem dveře, namasírovali mně i oběma Rajterům záda, oba prodejci si pak koupili sýry i čerstvé mléko a jeli i s přístrojem zkusit štěstí jinam. Z těchto dvou málomluvných sedláků jsem měl v počátku své práce opravdu respekt. Na statku v Kopistech mně nejstarší Jan Rajter hrozil malorážkou, že mě postřelí, když tam budu fotit. Když jsem po deseti letech začínal svou práci v Moravěvsi, upozornil mne prostřední Jan ať po osmé hodině večer nevycházím z domu. Spal ve stodole s pistolí, vlastním tělem chránil hliníkové plechy zakoupené na opravu střechy proti nájezdům zlodějů. Jak říká pan Rajter, naše maminky výborně vaří, dobré lidi rádi pohostíme, ale s lumpy se moc nepáráme! ...je to dlouhé jako sviňa, dám dopředu galerie asi jenom ten první kratší tekxt a tenhle delší bych nechal pro opravdové odvážlivce až úpně nakonec, co ty na to?